„Všechno má svůj důvod, kolego,“ hřímá Leny.
Kousne do třípatrového hamburgeru a všechen obsah mu pleskne na stůl. Naštvaně něco mumlá pusou plnou housky a levou rukou si cpe hovězí maso se salátem a majonézou zpátky do pusy.
Vedle nás sedí blonďatá holčička a dívá se na puntíkatý hrnek s kakaem. Na stole má položenou oranžovou umělohmotnou rybku, na kterou občas promluví. Pojmenovala si ji Vanda. A nebo Sandra, není ji moc rozumět.
Leny si postupně olízne všechny prsty levé ruky od palce až k malíčku a zase zpátky, vysrká zbytek dietní koly, protřepe prázdný kelímek s ledem a nechá si přinést jablečný závin se šlehačkou a karamelovou polevou.
Dietní.
„Všechno je totiž dneska dietní,“ spustí Leny. „Většina kolem se opájí dietními nápady, souloží s dietními ženskými, má dietní kreditky, lemtá dietní kafe, má tlustého šéfa na dietní dovolené. Žijeme v dietním světě.“
„Vítejte v pekle,“ řeknu mu.
Leny se na mě podívá jako na připálenou kotletu s nedovařeným hráškem.
„To myslíte vážně?“
„Co?“
„To s tím peklem.“
Servírka přináší dva kusy štrúdlu posypané práškovým cukrem. Po stranách zeleného talíře jsou nadýchané obláčky šlehačky potřísněné hnědým sajrajtem. Karamelem. Sulfitovým karamelem E150b.
„Jo, to se dnes tak říká. Když něco stojí za starou bačkoru.“
„Blbost,“ štěkne Leny a začne dlabat závin z listového těsta. „Zrovna my dva jsme příkladem toho, že svět je všude jinde než v prdeli.“
Leny rychle dojídá jablečný závin. Pusu má špinavou o karamelu a na rukou zaschlou šlehačku.
Říká mi, že se přestěhuje. Že si koupí nový auto. Pořídí blonďatější milenku. Koupí víc psů na venčení. Přispěje víc na charitu. Přestane jíst ve fast-foodech.
Kolem projde servírka. Leny ji zatahá za červenou sukni a s plnou pusou si poručí kafe s mlékem.
„Víte, jak uděláte porno stravitelným? Pustíte do něj jazz.“
Leny usrkne kafe a tvrdí mi, že už se jinak neudělá.
Vedle nás pořád sedí holčička s umělohmotnou oranžovou rybkou. V ruce drží stříbrnou lžičku větší než svoji ruku a přihlouple civí do kakaa.
„Ztlumím u filmu zvuk a jedu. Jazz. Miles Davis, Charlie Parker, Benny Carter. Trumpetky, saxofon, piánko, nikam nespěchám. Poslouchám a honím.“
Holčička si nacpe lžičku z poloviny do pusy a začne si s ní čistit zuby. Chvílemi to vypadá, že se snad udáví.
„Zkoušel jsem metal, hip hop, techno. Ale nezabralo to. Potřebuju z toho udělat naturalistickou poezii. Baví mě ty houpavý rytmy, nahoru a dolů. To mě rozhoupe. Chápete, co tím myslím?“
Říkám, že jo, ale na rozum mi nejde ten ztlumený zvuk.
Leny se zamyslí.
Holčička upustí lžičku na zem, provinile se na nás podívá a rozhihňá se. Nevím proč, ale představuju si, jak jí Leny pouští jazz.
Znám lidi, co na porno nekoukají.
Znám lidi, co na porno koukají.
Znám spoustu lidí, kteří se před spaním musí koukat na porno, jinak neusnou. Místo cigára si v ložnici pustí Žhavé výstřiky. Vlhkou pláž. Stříkající kovboje. Ale nikdo si do toho nepouští jazz.
Holčička vyčítá oranžové rybce, že upustila lžičku na zem. Ryba na ni lekle kouká, jako já koukám na Lenyho, jako on kouká na holčičku.
„Všechno má svůj důvod, kolego,“ řekne vážně Leny a s námahou se sehne pro kovovou lžičku. Zeptá se holčičky, jak se jmenuje.
„Vanda,“ odpoví a důležitě si ho prohlíží.
„Myslel jsem, jak se jmenuje ta ryba.“
„Sandra.“
„A co má Sandra ráda k jídlu?“
„Je to ryba z umělý hmoty a ty nemají žaludek,“ prohodí holčička jakoby pobaveně. Leny drží v ruce lžičku a rytmicky si s ní klepe do kloubů.
„Dobře, a co jíš ráda ty?“
„Malinovou zmrzlinu se šlehačkou a karamelem. Ale musí v ní být ty velký kousky lesního ovoce.“
„Ta holka má vkus,“ zasměje se Leny a nenápadně na mě mrkne. „Myslím, že máme, co jsme hledali.“
Leny dojedl. Spokojeně se odsunul na přední část židle a povolil si pásek o dvě dírky. Tohle dělá v případech výjimečné spokojenosti. Chutnalo mu. A nebo se přežral.
Kdo tvrdí, že se věci kolem nás dějí na základě náhody, pěkně kecá. Ta lžička nespadla na zem jen tak. Vanilková poleva na dortu vám při rozkrajování taky jen tak nepopraská. Prostě jste jen zapomněli nahřát servírovací nůž teplou vodou.
„Do jaké třídy chodíš, princezno?“ zeptám se.
„Do první.“
Když si nechcete náhodou ušmudlat ruce od čokolády na vaření, dejte tabulku na tři hodiny do mrazáku, a pak ji paličkou na maso roztlučte na malé drobky.
„Chtěla bys někdy pracovat tady?“ ukážu na pult rychlého občerstvení ve tvaru žlutého kuřete.
„Já nevím.“
„To je takovej jídelní zverimex, Sandro. Tam by se ti líbilo.“
„Jmenuju se Vanda.“
„To máš jedno, Sandro. Mají tam spoustu mražených kuřat pro spoustu hladových dětí, jako jsi třeba ty.“
Aby se vám náhodou nerozvařily domácí houskové knedlíky, přidejte do vody špetku hladké mouky.
„I pro Sandru?“
„Ta přece nemá žaludek, Vando. Sama jsi to tady strejdovi před chvílí říkala.“
„Kuře může.“
„Kuře můžeme všichni, to máš pravdu. Chceš se jít podívat, jak se dělají hamburgery?“
Leny si potichu krkne. Ve vzduchu je najednou cítit karbanátek s jablky a kafem.
„Já nevím.“
„Může jít i Sandra. Bude se ti to líbit, dají nám tam spoustu jídla.“
„Máma ale řekla, ať tu na ni počkám.“
„Dobře, tak půjdeme spolu a strejda tady zatím počká se Sandrou. Aby nikam neuplavala.“
Leny si položí oranžovou rybku na klín, začne jí lžičkou vyklepávat do hlavy Milese Davise a něco si pro sebe zaujatě mumlá.
„V McDonald’s ti vždycky řeknou, že nikdy nedostaneš sendvič starší jak deset minut.“
„A proč?“ zeptá se Vanda, když se blížíme ke kanceláři vedoucího.
„Mají na to docela logickou odpověď – to proto, aby sis pokaždé bezpečně pochutnala.“
Když si dáte schůzku s manažerem jakékoliv pobočky žlutého M, a řeknete mu, že jste od novin a právě připravujete článek o fast foodech, podá vám ruku a nabídne kávu. Než se stihnete posadit, už vám tvrdí, že jejich krávy mají dostatek prostoru k životu. Že nejsou přikrmovány hormony a ani jim nejsou podávána antibiotika pro rychlý růst svaloviny.
Srknete si kafe a poprosíte o dietní smetanu. „Naše maso je pravé hovězí,“ tvrdí vám manažer.
„Naše maso neobsahuje více jak dvacet procent tuku,“ dozvíte se, když si řeknete o třtinový cukr.
„Maso zásadně nesmažíme, ale je bez přidaného tuku či oleje připravováno na oboustranném grilu,“ řekne vám, když si poručíte třešňový koláč se šlehačkou a rozmixovanou mléčnou čokoládou.
„Teplota grilu je dvě stě osmnáct stupňů celsia, což nedává bakteriím žádnou šanci a maso neztrácí šťavnatost, chuť a ani žádné své nutriční hodnoty,“ bude vám tvrdit, když dostanete slinu na palačinku plněnou sýrovou omáčkou a sypanou čerstvě nastrouhaným parmezánem.
V McDonald’s vám řeknou, že jste zkrátka na omylu, pokud si myslíte, že maso v jejich hamburgeru je vlastně takový český karbanátek.
Vracíme se k Lenymu, který sedí vzpřímeně na židli a lžičkou vyklepává rybce do hlavy pro změnu Raye Charlese.
„Nejdůležitější je mít na paměti, že délku pečení ovlivňuje hlavně fakt, jestli je maso ze starýho nebo mladýho zvířete. To ti tam určitě neřekli, co?“ podívá se Leny na Vandu.
„Já nevím. Asi ne.“
„Taky jsem to v tvým věku nevěděl. Ale dá to rozum. Podej mi ruku,“ řekne Leny. Vanda ochotně natáhne narůžovělou ruku a položí ji dlaní na stůl.
„Podívej se, moje ruka by se musela péct o několik desítek minut déle než ta tvoje, aby bylo maso dostatečně měkký. A beztak by to moje nestálo za nic, protože by se nedalo žvejkat. Jsem už na jedení bohužel starej.“
Holčička se podívá na oranžovou rybku. „Jak dlouho by se pekla Sandra?“
Leny se rozesměje. „Ta holka se mi líbí, fakt že jo. Máš ráda dějepis?“
„My ho ještě nemáme.“
„Řeknu ti historku, po který si dějepis zamiluješ.“ Leny vstane a začne chodit kolem stolu. Divoce máchá rukama a vypráví cosi o Aztécích. Břicho mu přetéká z kalhot, a dodává tak jeho proslovu na důležitosti. Leny to ví.
Leny ví spoustu věcí.
Ví, že Aztékové žili ve 13. a 14. století ve Střední Americe.
Ví, že si Aztékové libovali v zajímání nepřátel.
Ví, že je pak nadšeně obětovali svým bohům.
A moc dobře ví, že ta pravá víra prochází žaludkem. „A když toho vězně dotáhli ke knězovi na obětní oltář,“ zastaví se Leny za Vandou a začne jí šeptat do ucha, „tak mu při plným vědomí ten pánbíčkář otevřel kudlou hrudní koš, přeštípal žebra a z hrudníku vyndal ještě tlukoucí srdce.“
Leny soucitně poklepe Vandu po rameni a sedne si vedle ní na židli. „Jo, byla to krásná doba, ale to ještě není všechno, maličká. Ten kněz pak zvedl tlukoucí srdce nad hlavu a hrdě ho ukazoval na obdiv jásajícímu davu.“
Vanda sedí jako leklá ryba a tupě kouká do stolu jako omráčená.
„No, a pak se srdce uvařilo a snědlo,“ dodá Leny a znovu si krkne. Vzduchem zavane kyselá chuť karbanátků s jablky a kafem.
Vanda vypadá, jako by z ní vypumpovali krev.
„Tak půjdeme,“ zvedne se Leny ze židle, nabídne Vandě ruku a zamává na ní oranžovou rybkou jako mrkví na osla. „Je čas, maličká.“
Trávicí soustava člověka zajišťuje příjem potravy, její mechanické a chemické zpracování, vstřebání živin a vyloučení nestrávených a nestravitelných zbytků. To je fakt. Problém většiny kanibalů je ten, že jsou nelidsky cítit. Smrdí. Nakysle. Jako hořká vůně mandlí. Lidský žaludek je totiž zařízený na všelijaké druhy mas. Hovězí. Vepřové. Kuřecí. Rybí. Klokaní. Krokodýlí. Krysí. Stráví i karbanátky z McDonald’s.
„Ale vyláme si zuby na lidském mase,“ říká Leny a elegantně brousí steakový nůž. V moderní kuchyni s dlouhým skleněným stolem hoří dvě plynové plotny. „Stehenní steak nebo dětská prsíčka ti budou kvasit v břiše i několik dní,“ dává Leny přednášku a krájí zeleninu.
Rajčata na růžičky.
Okurky na kostičky.
Papriky na nudličky.
„Trávicí enzymy je nebudou schopné rozložit na látky pro tělo užitečné. Lidské maso je zkrátka pro lidi odpad,“ podívá se Leny na Vandu a rozesměje se. „No, ale nejsou odpadky jako odpadky.“
Leny nechá předehřát troubu na 180 C. Nakrájenou zeleninu smíchá v keramické míse s mořskou solí, čerstvě namletým pepřem a vše zastříkne olivovým olejem. Mísu překryje alobalem a odnese ji do lednice. Když se vrací k hořícímu sporáku, projde kolem Vandy a povolí jí pouta, aby ji tolik nedřela na zápěstí. Nakloní se nad ní a nosem Vandě začenichá za krkem a ve vlasech. „Máme čerstvý tymián?“
„Asi jo,“ odpovím. „Nebude lepší česnek?“
„Mám chuť na tymián. Skočte se podívat na zahradu, kolego.“
„Lidské maso chutná jako dobře odrostlé telecí,“ slyším vyprávět Lenyho, když nesu hrst čerstvě natrhaného tymiánu. „Chuťově je od sebe ale rozpoznáš jen těžko,“ říká Leny, když na rozpálenou pánev nasype nakrájenou cibuli. „Aspoň napoprvé,“ mrkne na mě a stáhne plamen. Cibule jemně syčí.
„Chcete radši kaši nebo brambory?“
„Kaši,“ odpovím. Leny slije uvařené brambory přes cedník, nechá je důkladně okapat, vrátí brambory do ještě teplého rendlíku a třese jím asi půl minuty nad prudkým plamenem, aby se vypařily zbytky tekutiny. Pak přidá nakrájené máslo a extra panenský olivový olej a snaží se šťouchat brambory dohladka. Nakonec všechno osolí, opepří, zakape lžící balzamikového octa a odnese do lednice.
Z reproduktorů domácího kina se najednou ozve táhlé saxofonové sólo. Leny ztuhne. Litanie žesťových zvuků kolem nás protančí jako podnapilá striptérka, podrbe nás za uchem a pomalu odkráčí. „Sakra, vy jste pustil Griffina?“
„Jo,“ odpovím.
„Toho trhlýho Griffina?“
„Jo.“
„Skvělej nápad, kolego. Co myslíte, půjdeme na to?“
„Jo.“
„Tak ji přiveďte!“
Usedáme k prostřenému stolu. Místností se linou klidné tóny skladby Nobody Knows You When You're Down and Out od Bessie Smith a vůně připáleného masa. Leny zapomněl Vandu dostatečně podlít vývarem, takže se maso trochu připeklo, ale místy má zlatavě křupavou kůrčičku. Připíjíme si Piemonte Chardonnay. Slámově žluté víno s lehkou ovocnou vůní ladí k oranžově-červenému prostírání a stříbrným příborům. Uprostřed skleněného stolu je ručně vyšívaná dečka. Na ní jsou postaveny čtyři pekáče.
„Víte, co psali u tohohle receptu?“ ukážu vidličkou na rozporcované torzo na stole obložené čerstvou zeleninou a poprosím Lenyho, aby mi podal mísu s bramborovou kaší a švestkovou omáčku.
„To by mě vážně zajímalo.“
„Že pomalu pečené maso chutná jako od babičky.“
„Moje babička umřela před rokem,“ řekne Leny a postupně si olízne všechny prsty levé ruky od palce až k malíčku a zase zpátky. „Byla to hodná ženská, ale vegetariánka. Masa by se nedotkla ani špejlí. Ale měla mě ráda, i když byla posledních pár let dementní.“
„Tak teď tu je svým způsobem s námi.“
„To jste řekl hezky,“ dojme se Leny a dolije si víno. „Podal byste mi ty žebírka?“
+++
Leny kousne do třípatrového hamburgeru a všechen obsah mu pleskne na stůl. Naštvaně něco mumlá pusou plnou housky a levou rukou si cpe hovězí maso se salátem a majonézou zpátky do pusy.
Vedle nás sedí tmavovlasá holčička a zaujatě srká brčkem kolu. Tvář má posypanou pihami, nehty na rukou nabarvené odstíny duhy. Listuje si obrázkovým časopisem a pobrukuje si melodickou písničku.
Leny sáhne do tašky a řekne mi, že nic není náhoda. Vyndá oranžovou umělohmotnou rybku, položí ji na stůl před holčičku a dál se věnuje svému hamburgeru.
„Jak se jmenuje?“ zeptá se po chvíli holčička a začne si s rybkou hrát.
„Vanda,“ odpoví Leny a nechá si přinést jablečný závin se šlehačkou a karamelovou polevou. přinést jablečný závin se šlehačkou a karamelovou polevou.
